Inspirace Jordánskem? Několik poznámek k současné uprchlické situaci

V Jordánsku žije 10 milionů obyvatel jako v Česku a ze syrské války do něj uprchlo podle oficiálních údajů OSN ke dnešku 673 000 lidí (zdroj), z nichž 131 tisíc žije v táborech a 542 tisíc mimo, tedy si pořídili vlastní bydlení či žijí u někoho.

Výhodou je stejný jazyk a kultura. Přesto jordánská vláda od počátku bránila jejich zaměstnávání, protože nezaměstnanost byla v letech 2005 – 2021 ve výši 15,27 % (zdroj) a další zaměstnanci by způsobili sociální rozkol. Zvláště u mladých lidí ale byla a je daleko vyšší.

Kroky jordánské vlády byly tedy pochopitelné, protože utíkaly celé rodiny a na trh práce se dostávalo velké množství lidí – mužů i žen. V tom je situace velmi rozdílná – podle Svazu průmyslu chybí v české ekonomice statisíce zaměstnanců, přičemž dochází k odlivu mužů (zdroj). Je otázka, zda zvláště ženy budou umět zaplnit díry v průmyslu, který je potřebuje nejvíc. Ale doufám, že ano.

Každopádně jsem přesvědčen, že český stát nebude bránit uprchlíkům vstup na trh práce a ani to nezpůsobí rozkol. Naopak, pro dobrou absorbci bude vzhledem ke skladbě uprchlíků, z nichž velkou část tvoří matky s dětmi, velká potřeba umístnit tisíce dětí do školek, škol a center, aby matky mohly pracovat a děti se vzdělávat. V tomto směru nás čeká totální změna nastavení a dle mého úsudku bude vznik těchto institucí klíčový. Nemyslím si však, že by je pojala stávající zařízení a vznikne cosi jako kvaziškoly/školky. Tady vidím obrovskou úlohu měst, spolků, církví a dalších. A maximální využití ukrajinských učitelek, protože narozdíl od Jordánska mluvíme jiným (byť podobným) jazykem. Určitě se ale naše společnost obohatí o pár slovíček.

Podle údajů OSN zůstává 95 % uprchlíků v nejbližším státě konfliktu (bez zdroje). Jordánsko, Turecko a Libanon je toho příkladem. V našem případě bude příjemcem Polsko, Slovensko a Česko a to nejen z důvodu vzdálenosti, ale i kvůli jazykové bariéře, která je ve slovanských zemích nižší.

Ze zkušenosti z Jordánska zvláště z prvních let po konfliktu bylo zjevné, že většina lidí se chce vrátit ihned po konfliktu zpátky. Myslím si to samé o drtivé většině Ukrajinců. Existovala skupina lidí, která odešla ze Sýrie nejčastěji do západní Evropy, ale byla to zjevná menšina. I kdyby šlo v západní Evropě o milion lidí, jak je někde uváděno, jen v Jordánsku, Turecku a Libanonu zůstalo podle OSN skoro 6 milionů uprchlíků (zdroj: součet z Wikipedie). Tedy – lze očekávat, že blízké a jazykově spřízněné státy přijmou podobné počty lidí. Modlím se za to, aby jich nebylo více. Ostatně – v Sýrii žilo před válkou (dle Wikipedie v roce 2010) 17,5 milionu lidí a uprchlo 5,5 milionu, tedy třetina. Predikovat, kolik lidí odejde z Ukrajiny není možné ani zodpovědné. Odhady OSN mluví dnes (8. 3. 2022) o stávajících 2 milionech uprchlíků s odhadem, že odejít mohou 4 miliony (zdroj). Lze jen proto doufat, že odhad je správný, ve srovnání se Sýrií je ale procentuálně výrazně nižší. Ale tady si nad predikcemi fakt nedovolím spekulovat.

Každopádně přidávám pár postřehů a srovnání z Jordánska:

• Pokud vláda aplikuje standardní placení „dávek“ uprchlíkům, pak dostanou platební karty jako v jordánských táborech a na ně peníze. Pokusy o zamezení zneužívání v Jordánsku selhaly a každá snaha omezit nákup produktů na určené vedla k růstu černého trhu – tedy, neomezujme to, co si za to koupí, je to nedůstojné a neefektivní.
• Je třeba zamezit kšeftováním s uprchlictvím – v Jordánsku zvláště v okolí táborů vznikly dokonale organizované skupiny, které uměly zařídit různá povolení (např. povolení pro práci v zemědělství a průmyslu, které bylo zastropované).
• Je třeba umožnit práci – omezení práce vedlo v Jordánsku k nekontrolovanému černému trhu s prací – i když to bylo zakázané, každý Jordánec věděl, jak toto obejít a pracovníky sehnal.
• Je třeba se připravit na délku konfliktu a naštvanost Ukrajinců na společnost – v Jordánsku po pár letech začala a neustále roste frustrace z toho, že „západ nic nedělá“.
• I mezi uprchlíky jsou lidé slušní a naopak – nemějme iluze a není to vina všech.
• V Jordánsku nebylo poskytováno zdarma ubytování jako nyní u nás a každý Syřan bydlí buď v uprchlickém táboře (asi čtvrtina), nebo komerčně kde chce. Bydlí tak v domech i zahradních domcích na nářadí, ale viděl jsem i byt z obchůdků či z autobusové zastávky. A platí za to obrovské částky i na naše poměry – v řádů stovek dolarů měsíčně. V tomto je nutná případná regulace, nemám ale nápad jak. Každopádně je třeba to řešit.
• Jak jsem již zmínil, klíčové je budování komunitních center a integrace dětí do škol – pomůže to práci rodičů a dobrému, neizolovanému, růstu dětí. Navíc se připravme, že řadě uprchlíků může zemřít někdo blízký. Psychocociální pomoc či alespoň komunita, která je kolem, bude potřebná.
• Ukrajinci jsou podobně jako Jordánci více nábožensky založení než my – toto bude velká otázka pro církve, které nutně musí nabídnout řadě lidí své (boho)služby – navíc převažující je pravoslavné, které nemá v ČR velkou síť. Tedy – jejich denominace je většině neznámá.
• Ukrajinští uprchlíci mají jiné zvyky a návyky – řada věcí nám bude neznámá. Příkladem je nedůvěra k vodě z kohoutku u těch, kteří jsou zvyklí jen na balenou, protože v jejich městech se nedá, kvůli kvalitě potrubí, pít. Zvláštnosti budou s pozdravením, podáváním ruky, oslovováním rodnými jmény. Chce to jen vnímat a neošívat se.
• Iphone – aneb typická věc v táborech. Jako Čech jsem při první návštěvě v jordánském Zátarí nechápal, jak mohou mít lidé, kteří nemají jinak zhola nic, Iphone. Je to prosté. Pro některé státy, národy, skupiny, je Iphone případně značková obuv, znakem hrdosti a neřeší, zda vedle toho nemají třeba jinou, pro nás podstatnější věc. Když jsem v Amnesty International jezdil na světová fóra, měli mí dva kamarádi z Belgie a Německa „rozbité tlačítkové telefony“ a Turci, Kolumbijci či Ukrajinci s mnohanásobně nižším platem Iphone. To není arogance nebo styl, ale hodnota, které si váží. Obecně přístup k internetu, který jim nabídneme, není pro uprchlíky nadstandard, ale potřeba ke komunikaci se „svými“. Jordánské tábory ho dlouho blokovaly a byla to dle mého chyba.
• Samostatnou kapitolou je ochrana slabých žen – nyní jsou nejkřehčí a byť to jinak nejde, ubytování v rodinách či u jednotlivců bez kontroly je rizikem, které by měly komunity sledovat.
• Samostatnou kapitolou je volný čas, který je v jordánských uprchlických táborech řešen komunitními centry – jedno provozuje Diakonie a od rána do večera se v něm střídají lidé (šicí dílna, fotbal, angličtina, fotokroužky, psychosociální pomoc ad.) – toto odkazuje ke vzniku komunitních center, které jsou velmi potřebné – uprchlíci nechtějí jen přežívat, ale žít.
• Peníze za práci – praxe aplikovaná v Jordánsku beze zbytku. Neziskové organizace mají pouze klíčové pracovníky, od vedoucích pozic až dolů je vše realizováno Syřany – to samé bude vhodné zde, tedy nechat si komunity a skupiny organizovat dění samy. Pokud je to možné, je dobré za to vedoucím, učitelům a dalším profesionálům platit dobrou mzdu.
• Co se v Jordánsku nesmírně osvědčilo je podpora „dáním práce“ – nakupovat od uprchlíků, nechat jim vydělat úklidem, šitím. Nejedná se pouze o „služebné“ práce, ale bude naší povinností jim „dát práci“.
• Dalším faktorem, který se v Jordánsku ukázal jako problematický, byla přílišná finanční akcentace syrských komunit oproti místním a tedy frustrace Jordánců – dostal jsem informaci, že díky platbám za zdravotní péči od OSN jordánské porodnice upřednostňovaly péči o Syřany na úkor Jordánců (bez záruky). Problém vyřešila jordánská vláda pragmaticky a při každém daru z ciziny pro syrské uprchlíky v Jordánsku musí jít malá část ve prospěch Jordánců. Není s tím problém, tyto projekty pomáhají většinou nejchudším lidem. Věřím, že stát na „naše“ slabé nezapomene.
• Už nyní se ukazuje past v tom, že některé rodiny se rozdělily a přijíždějí postupně – v Jordánsku byly přednostně brány do uprchlického tábora za účelem sloučení a bylo to dobře. Včera jsem zažil telefonát zoufalé rodiny, že se snaží dojet do Prahy za druhou částí, ale kvůli přeplněnosti centra v Praze měli jet do Hradce. Je to drobnost, ale je dobré na věc myslet. Společné rodiny nám i sobě vše ulehčí.

Držme si palce, zvládneme to!

Text: Martin Balcar